Průměrný kočicí věk se udává mezi 10-15 lety. Velmi ovšem záleží na nemocech, výživě, způsobu chovu a prostředí, v němž kočka žije. Kočky na venkově s volným výběhem ven se však průměrného věku dožívají velmi zřídka. Mezi chovateli je však známo mnoho extrémně starých koček. Já osobně jsem znala kočku, která se dožila dvaceti dvou let, v německém časopise se psalo dokonce o třicetileté kočce - jednalo se o birmu. Přestože zatím ještě nemáme studie o vztahu dlouhověkosti k určitému plemeni, mezi chovateli se hovoří právě o birmách jako o plemeni, jehož příslušníci žijí dlouho.
Obecně platí, že nejkratší život mají nekastrovaní kocouři, kastráti obojího pohlaví naopak žijí nejdéle. Je dokázáno, že zvířata pocházející z úzké příbuzenské plemenitby mají předpoklad ke kratšímu životu.
Kočičí mládí
Malá koťata prodělávají velmi bouřlivý vývoj. Avšak skutečně zralá pro úplné odstavení a prodej novému majiteli jsou teprve ve věku 10-12 týdnů. V této době se z kojeného, zcela bezbranného tvorečka vyvine zvířátko schopné samostatného příjmu všech druhů potravy, jež má již zafixovány pevné hygienické návyky. Do velké míry si kotě také vytvořilo vztah k člověku i k jiným kočkám, případně i jiným zvířatům. Na kotěti je velmi dobře patrné, zda bylo vychováno ve středu rodiny nebo ve voliéře s omezeným kontaktem. Přestože by se zdálo, že tento věk je ještě velmi nízký, chyby, zejména nedostatek kontaktu s lidmi, se již nedají příliš napravit. Věk kolem 3 měsíců je období, kdy předtím úzkostlivě starostlivá kočičí matka přestává o svá koťata jevit zájem a nutí je tak k samostatnosti. V tomto věku čeká naprostou většinu koťat velká životná změna - jsou prodána nebo darována do nové rodiny, novým majitelům. Je v zájmu kotěte i všech zúčastněných osob udělat vše pro to, aby toto období kotě překonalo co nejlépe. Tím nejdůležitějším je zásada neprodávat kotě předčasně a nechat je do 12 až 14 týdnů u jeho matky.
Dále následuje období rychlého růstu a nabývání fyzických i psychických sil. Mladá kočka - je-li vhodně vedena - se rychle učí novým dovednostem a sžívá se s novými majiteli a novým domovem. Kotě je velmi hravé a veselé. Postupně se dotvářejí také plemenné znaky, avšak v období růstu může někdy dojít k dočasné ztrátě harmonie kočky, která je „samá ruka, samá noha“. To bývá markantní zejména u zavalitých plemen a může to znamenat i menší zklamání na výstavě, které však majitel nemá brát příliš vážně.
Dotváří se také zbarvení a případná kresba srsti a i zde je na místě v klidu vyčkat dospělosti a neunáhlovat svoje soudy.
Do tohoto období spadá také dokončení očkování. Kolem pátého měsíce věku kotě přezubuje, většinou nenápadně a bez obtíží. Někdy je nutné přechodně dávat měkčí stravu, pokud má potíže s kousáním a pozorujeme, že špatně žere. Vyskytnou se i případy, kdy veterinář musí některý mléčný zub vytrhnout, pokud hrozí, že stálý zub bude nesprávně uložen. Extrakce zubu se provádí ve slabé narkóze a bezbolestně.
Období dětství končí završením pohlavní dospělosti. U kočky se objeví první říje, což je dosti závislé na plemeni. Štíhlá plemena jsou známa svým rychlým zráním, a tak u mladé siamky, orientálky nebo barmské kočky můžeme první říji čekat už v 8. měsíci, ale také dříve. Jedna z mých orientálních koček měla první říji už ve 4 měsících! Mohutná plemena obecně dospívají později, ale kolem 1 roku už má většina koček svou první žíji za sebou. Podobně je tomu s kocouřími projevy dospělosti, které se nepřehlédnutelně hlásí značkováním teritoria a snahou krýt kočky, pokud s nějakými žijí pohromadě. Od věku 6 měsíců je už třeba dávat pozor na kočky v říji, protože by se mohlo stát, že budou takovým mladíkem nakryty. Zde opět platí, že kocouři štíhlých plemen jsou zralí dříve.
Kočičí stáří
Kočky začínají pomalu stárnout po 10. roce věku. Chovatelé však většinou kočky k chovu přestanou používat již dříve. Poslední koťata mají obyčejně kolem 7. roku, kocouři kryjí o něco déle. Mnoho chovatelů nechává své kočicí „důchodce“ po ukočení jejich úkolů v chovu kastrovat, avšak to záleží na individualitě každé kočky. V tomto věku se říje již zeslabují a ubývá na jejich frekvenci.
Stárnutí nemá žádné nápadné projevy, pokud kočka nezačne trpět nějakou chorobou. Objevují se pozvolna potíže s chrupem, tvoří se zubní kámen ve větší míře než dřív, oslabuje sluch, zrak i čich. Kočka má ztuhlejší svalstvo a klouby a skáče opatrněji. Staré kočky také více spí a častěji zvracejí smotky chlupů, které polykají při lízání srsti. Občas také nemají dost síly k důkladnému obroušení drápů, kterými se zachycují. Častějšími se stává také močové potíže. Avšak všechny tyto projevy přicházejí velmi pomalu a někdy je objevíme zbytečně pozdě. Proto si starší kočky víc všímáme, doporučuje se chodit alespoň jednou ročně na preventivní lékařské prohlídky.
Staré kočky mají většinou sklon k hubnutí. Kromě některých případů obézních zvířat spíše ubývá podkožního tuku a některé kočky jsou vyloženě hubené.
Starým kočkám začneme trochu solit potravu, aby více pily. Při krmení dáváme přednost lehčeji stravitelnému bílému masu (drůbež) před tmavými druhy masa a vynecháme vnitřnosti. Krmíme vícekrát denně (alespoň 3x) menšími porcemi. Dodáváme vitaminy ve formě různých tabletek a bonbonů. Pro častý sklon k zácpě podáváme pravidelně potravu s projímavým účinkem, protože zácpy u starých koček mohou být úporné. Vyzkoušíme trochu mléka a másla, projímadla nedáváme nikdy sami bez konzultace s veterinářem. Dbáme také na pravidelné vyčesávání mrtvé srsti. Staré kočky potřebují více tepla než mladé. Osvědčují se elektrické dečky, zapnuté na nejnižší stupeň.
Staré kočky bývají citlivé na změnu prostředí a jiné stresy. Na to dbáme v době dovolené při zajišťování náhradní péče. Výhodnější je nechat kočku ve svém bytě a nechat někoho docházet nežli ji přemisťovat. I tak se občas vyskytnou potíže v tom smyslu, že kočka fixovaná na svého pána v době jeho nepřítomnosti špatně žere.
Marie Říhová
Převzato z knihy nakladatelství DONA Chováme kočky.
